Záchvatovité přejídání…a jeden z mých největších trapasů

Před Vánoci jsem byla na pár dní s rodinou u tchýně. V noci, když už všichni spali, jsem si šla do kuchyně pro vodu a tam na lince stál tác plný čerstvě upečeného cukroví. Zarazila jsem se a polilo mě horko. Vrátily se mi totiž vzpomínky, na které bych nejradši zapomněla.

Měla jsem úplné deja vu…protože před pár lety, jen v jiné kuchyni, u rodičů mého předchozího přítele, jsem se v noci, sama s cukrovím, ocitla taky.

A co se tenkrát stalo, za to se hluboce stydím dodnes.

Byla jsem na svátky u přítele a jako vždy jsem si přivezla svoje vlastní krabičky (a v nich kuře se zeleninou a rýží), protože v té době pro mě neexistovalo, že bych jedla něco, co neodpovídalo mým přísným kritériím. Maminka bývalého přítele vařila úplně normální jídla, v mých nemocných očích to bylo ale stravovací peklo. A na lidi, kteří jedli normálně, jsem se koukala jako na podřadný druh, který se vůbec nestará o svoje zdraví. Jo, je těžký to takhle veřejně přiznat, ale vážně jsem si tohle o lidech myslela

Jedla jsem si tedy ty svoje krabičky a předstírala, že se mi vůbec nesbíhají sliny na všechno to jídlo, které si dávali ostatní. Ujišťovala jsem sama sebe, ze pro sebe dělám to nejlepší a přece se nebudu zabíjet řízkem.

A pak přišla noc. Všichni šli spát, jen mně to nešlo (měla jsem v té době obrovské problémy se spaním, které pramenily z mého narušeného vztahu k jídlu, ale to mi samozřejmě tenkrát nedocházelo).

Šla jsem do kuchyně..a tam stál velký talíř s cukrovím. Celá jedna várka lineckého a jedna várka perníčků. Vypadalo tak úchvatně, že jsem neodolala a kousek si dala. A pak ještě jeden. Tak ještě jeden, snad to ráno nikdo nepozná. Najednou mě popadlo úplné šílenství. Chuť a hlad, který nešel absolutně zastavit. Věděla jsem, ze se řítím do obrovského průseru, ale ta touha po jídle mi zatemnila mozek a schopnost sebekontroly.

Snědla jsem to cukroví (asi tak 3 kila) všechno. Za 5 minut.

Okamžitě po dojedení posledního kousku přišly obrovské pocity viny. Studu a hanby. Rozbrečela jsem se a slzy mi do toho prázdného talíře padaly asi hodinu.

Přemýšlela jsem nad tím, jak tuhle spoušť zamaskuju. Svedu to na psa? Tomu by pak ale bylo blbě, to mi nikdo neuvěří. Vážně jsem zvažovala i to, že uteču. Nebo skočím z okna.

Nakonec jsem v tý kuchyni zůstala až do rána a počkala na mamku přítele. Musela jsem se přiznat a vysvětlit jí, že mám problém. Nevím, jestli jsem se někdy cítila víc trapně.

Tohle samozřejmě nebylo moje první přejedení, ale bylo první takhle veřejné. Vždycky jsem si dávala pozor, abych to dělala v tajnosti. Tak moc jsem se styděla za to, co dělám. Naoko jsem vystupovala jako ta, co má skvělou sebekontrolu, její zdraví je pro ni priorita a proto si musí vařit sama a všude nosit svoje jídlo. A pak jsem se po nocích doma tajně přejídala, brečela a nenáviděla se.

A druhý den si slibovala, že už se to nikdy nestane. Že najíždím na nový režim (většinou ještě přísnější než ten předchozí) a už konečně to dokážu.

Byla jsem přesvědčená o tom, že je chyba ve mně.

Že já nemám žádnou sebekontrolu, jsem slabá a neschopná. Tohle všechno mě o sobě donutily myslet si diety a dietní kultura. Můj názor na mě se pak přenášel i do jiných oblastí. Věřila jsem, ze jsem méněcenná, ošklivá a nikdy nic nedokážu.

To je přesně to, co dietní kultura chce. Abychom byly nejistý, závislý a malý. Abychom si nevěřily a hledaly pomoc někde venku. Abychom si kupovaly řešení na neexistující problém, ze kterého se problém udělá (naše tělo), řešení, který nefungují a proto se my musely vracet znovu a znovu pro další řešení. Ideálně cely život. Dietní, fitness a beauty byznys jsou super byznys. Byznys, který má zaručený doživotní klientky, protože nikdy nebudeme “dost dobrý”.

Cesta ze záchvatovitého přejídaní a jakéhokoliv jiného problému s jídlem není v žádném novém režimu, dietě nebo zdravém způsobu stravování s nějakými pravidly.

Cesta je v úplném odmítnutí dietní kultury a bullshit pravidel. V získání svoji vlastní síly a nezávislosti. Rozvíjení svých talentu, objevování svého poslání. Přestání redukovat samu sebe na svoje tělo a vzhled, protože jsme mnohem, mnohem víc než to, když prohlédneme skrz ty lži, kterými nás od malička dietní kultura krmí. Důvěry ve svoje tělo. Naše tělo je dokonalé zařízení, které například ví, jak “vyrobit” dítě. Opravdu věříš tomu, ze neví, kolik jídla a jaké jídlo potřebuje ke svému optimálnímu fungování? Opravdu si myslíš, ze to nějaký výživový poradce, guru nebo kalorické tabulky ví lépe?

Já už jsem se s jídlem a svým tělem usmířila. Je to jedna z nejlepších věcí, jakou jsem ve svém životě udělala. Zvládneš to i ty, jestli už toho máš pokrk 🙂

Zbav se dietní mentality, záchvatovitého přejídání a jiných problémů s jídlem s mou pomocí – v kurzu Svobodná v jídle!

Já jsem Katka.

Po mnoha letech boje s jídlem a svým tělem, uvěznění v kolotoči restrikcí a přejídání, šílených pocitech viny, hanby a nesnášení sebe sama jsem se konečně rozhodla říct DOST. Přestala jsem hledat odpovědi venku (u výživových poradců a v knihách o stravování) a začala je hledat uvnitř sebe. Naslouchat svému tělu a respektovat ho. Začala jsem se mít ráda a díky tomu přistupovat ke zdraví a návykům SKUTEČNĚ zdravě a trvale udržitelně. Chci v tom pomoci i tobě :-)

Komentáře
  1. Lucie napsal:

    Asi záleží, co si za ten bullshit dovolí kdo označit. Našla jsem i dobré rady… které v podstatě potvrzují to, když jím intuitivně.
    Ale máte pravdu… ve většině případů jsou to takové útržky, hodně čerpáme z internetu, kde se to různými dietami jen hemží… a… asi je otázkou času, kdy nás to přestane bavit, dojde nám to.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..