To, co stojí za tímhle mým projektem, je touha pomoci vám najít svobodu. Svobodu v jídle a pohybu. Objevit to, že nepotřebujete „experty“ zvenčí, aby vám říkali, jak máte jíst a jak máte žít. Protože vy sami jste těmi nejlepšími experty na svoje tělo a svůj život.

Všechny odpovědi máte uvnitř sebe.

Příliš dlouho jste ale poslouchali, že sami sobě věřit nemůžete. Že nemůžete věřit svému tělu, jeho signálům. Že nevíte, jak máte jíst a potřebujete na to nějaký návod. Tohle se stalo vaším novým přesvědčením a žijete svůj život s neustálými myšlenkami na to, jak nejste dost dobrý a nevíte toho dost. Že je potřeba všechno analyzovat hlavou, protože pocity těla jsou nevěrohodný.

Čím déle se v tom pohybuju a nořím se do toho, tím víc fascinovaně sleduju, jak se moje získaná svoboda projevuje i v jiných oblastech.

A je to úžasné.

Protože zjišťuju, že čím víc svobody mám, tím méně mám úzkostí. Tím méně stresu a strachu z budoucnosti. A naopak cítím víc klidu, jistoty a důvěry. Důvěry v to, že kdykoliv jednám v souladu se svým tělem a svou skutečnou podstatou (tím mým JÁ, oproštěným od všech pravidel kultury a limitujících přesvědčení, která jsem na sebe během života nabalila), je a bude všechno v pořádku a přesně tak, jak má být.

Když jsem našla svobodu v jídle – tedy začala jsem se pro odpovědi obracet do svého těla, ne hledat je někde venku mimo sebe, čekal mě další krok.

Já jsem v podstatě celý svůj život věřila tomu, že potřebuju nějaký přísný řád a plán. Protože jsem od přírody líná a nedisciplinovaná. A pokud to chci někam v životě dotáhnout, potřebuju být hlavně co nejvíc produktivní a využít každou volnou chvíli na něco, „co mě posune“. Už od malička jsem si ráda dělala časové plány. Dokázala jsem trávit hodiny tím, že jsem si dělala „perfektní“ vize budoucnosti, co přesně kdy budu dělat a jaké výsledky to bude mít. A stejně tak jsem od malička tyhle plány velmi brzy porušovala. Prostě jsem je nedokázala dodržovat.

Tyhle plány byly příliš rigidní, příliš svazující, neumožňovaly mi jednat v souladu sama se sebou a tím, co aktuálně potřebuju.

Vidím v tom teď naprostou zřejmou paralelu s dietěním:

Taky jsem hledala „perfektní“ jídelníček a způsob toho, jak budu jíst – a po několika dnech/týdnech/měsících upadala do druhého extrému – totálního chaosu a přejídání. Doprovázely to výčitky, nadávání si za svoje selhání a čím dál tím menší důvěra sama v sebe.

V mé snaze o co nejlepší plán a produktivitu to bylo naprosto stejné – dokonalý rozvrh a rutiny, následované totálním vyhořením a neschopností dělat naprosto nic. Opět výčitky, pocity viny a naprosté neschopnosti. Vyčítání si, jak jsem líná a nemám žádnou sebekontrolu.

Dietní mentalitu se mi podařilo opustit už před několika lety.

Mentalitu potřeby totální produktivity opouštím právě teď.

Je to proces, který jsem zahájila před několika měsíci, ale trvalo mi dlouho, než mi to konečně došlo a uvědomila jsem si, jak moc je to podobné s dietěním. Že to, jak pořád hledám nějaký dokonalý systém produktivity, který konečně dokážu dodržet, je jako to, když jsem hledala nějaký jídelníček, u kterého vydržím.

Oboje je ale neudržitelné úplně stejně.

A stejně jako v případě diet a hubnutí, tak i v případě produktivity v tom má prsty současná kultura. Ta kultura, která nás tlačí do toho, že bychom měli celý život usilovat o co nejštíhlejší postavu a podřizovat tomu všechno – tak ta stejná kultura nám tvrdí, že je potřeba být pořád produktivní a něco dělat.

Že odpočinek je neproduktivní (a proto z něho máme tak často špatné svědomí). Že nedělat nic je nějakým způsobem míň, než vyplňovat každou vteřinu dne nějakou akcí. Že pokud nebudu mít plán, bude můj život nutně chaos a ničeho nikdy nedosáhnu.

Bullshit.

Teprve když jsem přijala, že nemusím vůbec nic a můžu úplně všechno (stejně jako v jídle a pohybu), když jsem se zbavila tlaku na výkon a potřeby stále něco dělat, když jsem se začala soustředit ne na to, co během dne vyprodukuju, ale JAK SE CÍTÍM a jestli dělám to, co je v souladu se mnou a mými hodnotami, zbavila jsem se kolísání mezi dvěma extrémy – dodržováním plánu a naopak neděláním vůbec ničeho (ve kterém jsem se ale cítila špatně).

Je to totální zázrak.

Naprosto jsem si povolila otěže.

První dny jsem nedělala vůbec nic (samozřejmě kromě starosti o dítě) a jen ležela u seriálů. Prostě jako v líbánkové fázi v jídle. Neměla jsem z toho vůbec negativní pocity. Ani jeden jediný. Věděla jsem, že když to nechám přejít bez jakéhokoliv souzení a hodnocení, dostanu se do rovnováhy.

A taky že jo. Většinu svého dne teď žiju ve flow. Dělám to, co zrovna cítím, že dělat chci. Když mám inspiraci, jdu napsat příspěvek. Když cítím, že moje tělo potřebuje pohyb, dopřeju mu ho. Když cítím, že potřebuje odpočinek, udělám to.

A VÝSLEDEK?

Za tu dobu, co to takhle dělám, jsem:

• vydělala víc peněz
• napsala víc příspěvků, se kterými jsem navíc spokojenější
• obsloužila víc klientek
• užila si u toho víc srandy
• trávila s mým Matyáškem mnohem víc kvalitního času
• pracovala míň a odpočívala víc, než kdykoliv v minulosti
• mnohem lépe spala
• cítila klid a rovnováhu, po které jsem celý život toužila a myslela jsem si, že mě čeká na konci – až konečně najdu ten systém, u kterého vydržím

Jasně, jsou věci, který je prostě potřeba udělat včas (jako když mám domluvenou konzultaci nebo dítě potřebuje najíst). Ale zjistila jsem, že takových věcí je ve skutečnosti minimum.

Dřív jsem se snažila mít perfektní harmonogram uklízení, vaření, práce, cvičení…a byl v tom hrozný tlak a pocit, že MUSÍM. Vytratila se z toho veškerá radost a spontaneita. A výsledek tomu odpovídal – dělala jsem to všechno na sílu, až jsem jednoho dne vyhořela a přestala to dělat.

Teď na sebe netlačím. Dělám to, jak to cítím. Ano, nemáme teď doma perfektně uklizeno a nevařím každý den 2 teplá jídla. Ale sakra – vždyť na tom vůbec nezáleží.

Hrozně mi pomohlo (v jídle a všem ostatním) klást si pořád dokola tuhle otázku:

Dělám to ze strachu nebo lásky?

Dělám to proto, že:

• se bojím, že přiberu?
• si říkám, co si o mně asi myslí ostatní?
• jinak nebudu mít dost klientek?
• mě pomluví tchýně?

nebo proto, že:

• mi to dělá radost?
• cítím, že je to se mnou v souladu?
• to tak opravdu cítím JÁ, moje já, které je oproštěné od všech kulturních pravidel?

 

Zajímá mě, jestli svou potřebu kontroly v jídle pozoruješ i v jiných oblastech života jako já?

A co říkáš na představu toho, že bys přestala dělat věci podle plánu a toho, „jak se to má“ a kvůli ostatním, ale začala bys je dělat sama pro sebe a pro svou RADOST?

P.S. Pokud ses právě teď rozhodla, že je čas to změnit, jsem tu pro tebe.