“Nejsem dost hezká. Tady toho špeku bych se ještě potřebovala zbavit. Musím mít víc vůle a sebekontroly, konečně se sebou něco udělat a pak už budu šťastná, sebejistá a spokojená.”
Od malička jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá. Že mi pořád něco chybí. Že moje tělo nevypadá tak, jak by správně mělo.
Většina žen kolem mě řešila váhu a svoje tělo. Co smí a nesmí jíst, příliš tlustá stehna, špekaté břicho. Pořád se bavily o tom, jak jí hrozně a že od pondělí začínají hubnout (aby v pátek zahájily víkendové přejídání následované výčitkami a novými sliby).
Začala jsem věřit tomu, že tohle prostě patří k realitě každého člověka a že celý život hubnout je prostě normální. Že tu existuje nějaký obraz ideálního těla, kterému se máme snažit přiblížit, abychom získali respekt, úctu a lásku.
Mou první dietu - tukožroutskou polévku - jsem začala držet ve svých 14 letech (poté, co mi má platonická láska řekla, že bych “byla i docela hezká holka, kdybych byla hubenější”. Podotýkám, že jsem měla úplně normální, až štíhlou postavu). Vydržela jsem tu nechutnou věc jíst přesně 3 dny.
Vyzkoušela jsem ve svém životě všechno. Mnoho jídelníčků na míru. Počítání kalorií a vážení jídla. Různé způsoby stravování - paleo, Whole 30, sacharidové vlny, keto dietu, různá dietní jídla v prášku...a tak bych mohla dál pokračovat.
Většinou jsem něco zhubla, ale vždycky se něco stalo (měla jsem hrozný hlad, začala mít obrovské a nezvladatelné chutě na sladké, můj způsob stravování nebyl slučitelný s normálním životem…), já z diety vypadla a dostala se většinou do druhého extrému - přejídání. S tím ruku v ruce přišlo o přibírání, hrozné pocity viny a nenávisti sebe sama za to, jaký jsem slaboch bez vůle. A tenhle cyklus se pořád dokola opakoval. Celé dlouhé roky.
Střídavě jsem hubla a zase nabírala (často i 20 kg) a s každým neúspěšným pokusem se moje sebejistota zcvrkávala, až se dostala až na úplnou nulu.
Zároveň jsem jídlem začala řešit úplně všechno - veškeré negativní emoce, které jsem měla. Neexistovalo, abych měla doma nějaké sladkosti. Věděla jsem totiž, že bych je okamžitě všechny snědla. I tak jsem se ale sladkým velmi často přejídala a pak mi bývalo hrozně - fyzicky i psychicky.
Jídlo a moje tělo se pro mě stalo středobodem mého života. Neustále jsem myslela na to CO, KDY A JAK můžu jíst. Dělala jsem si podrobné plány, fantazírovala o mém budoucím krásném těle a nedokázala myslet na nic jiného.
Chtěla jsem jíst normálně, ale nešlo to. Buď jsem byla "v režimu" (a přísně si hlídala co jím) nebo naopak “mimo režim” (což znamenalo chaos a přejídání).
Byla jsem vyčerpaná ze všech svých pokusů zhubnout a věděla jsem, že už takhle nemůžu dál, ale zároveň jsem se děsila toho, že přiberu. Vždyť už teď se ze svého těla cítím strašně! Vždyť už teď nemám žádnou sebejistotu! Kdybych ještě trochu přibrala, už bych nemohla vylézt na ulici!!!
A když jsem ale byla ve svém “režimu” a hubla, pořád to nebylo dost. Pořád moje vysněná sebejistota a spokojenost nějak nepřicházela.
Kdykoliv přišel špatný den - stres, smutek, nuda, osamělost, naštvání - všechno jsem řešila jídlem. A jak jsem jednou začala, často to bylo i několikadenní přejídání. Nemohla jsem to zastavit.
Čím víc jsem se snažila držet, tím horší bylo pak bylo.
Jsem přesvědčená o tom, že bych v tom svém cyklu restrikce > přejídání byla doteď, kdybych neobjevila intuitivní stravování.
Ačkoliv jsem měla do té doby pocit, že jsem vyzkoušela všechno, nebyla to pravda. Všechno, co jsem zkoušela, byla pouze variace na to samé téma - někdo mi řekl, jak mám jíst a já jsem se to pak snažila dodržovat.
Až teprve intuitivní stravování bylo to, co bylo SKUTEČNĚ něco jiného. Naučilo mě vykašlat se na všechny rady odborníků zvenčí a obrátit se do svého těla k jeho moudrosti.
Naučila jsem se jíst v souladu se svým tělem. Jíst, když mám FYZICKÝ hlad a nemít problém přestat jíst, když už ho nemám.
Zbavit se všech nesmyslných pravidel o tom, co je zdravé a nezdravé. Všechno má v jídelníčku místo, vždycky závisí jen na množství, které našemu konkrétnímu tělu dělá dobře. A to nám nedokáže říct NIKDO JINÝ, kromě našeho těla.
Intutivní stravování mi naprosto změnilo život, protože jsem se odpoutala od své dietní mentality a začala věřit svému tělu, ale pořád mi chyběl jeden dílek do skládačky.
Už jsem se přestala přejídat proto, že moje tělo nedostávalo to, co potřebuje na fyzické rovině, ale pořád jsem měla tendenci řešit různé situace jídlem. Nebo alkoholem, prací, počítačovými hrami, nakupováním nebo prokrastinací na sociálních sítích. Prostě čímkoliv, když jsem se chtěla rozptýlit od stresu, nudy, osamělosti nebo jiných nepříjemných emocí.
Naštěstí jsem pak objevila sebekoučovací model - pomůcku vycházející z kognitivně-behaviorální psychoterapie - A TO BYLO ONO!
Pomohla mi uvědomit si, co je příčina toho, že se cítím špatně. Nikdy to nejsou vnější okolnosti, vždycky jsou to naše myšlenky a limitující přesvědčení. A skvělá zpráva je, že naše myšlenky máme možnost na 100% změnit.
To si hodně lidí neuvědomuje a okrádá se tak o možnost změnit to, jak se cítí a chová.
Protože myšlenky jsou to, co v nás spouští naše emoce, emoce jsou pak hnací síla našeho chování a naše chování pak tvoří výsledky, co v životě máme.
Všechno začíná od myšlenek.
Můžeme v našem životě ZMĚNIT COKOLIV. Jakmile jsem si tohle uvědomila, jakmile jsem se stala vědomým tvůrcem svého života, nic už nikdy nebylo jako dřív.
Teď už vím, že moje tělo přesně ví, co potřebuje a dokáže mi to i říkat. Nemám to zpochybňovat, ale naopak se na něj co nejvíc naladit a důvěřovat mu.
Můj vztah k jídlu je teď klidný a harmonický.
O jídle nepřemýšlím 24/7 - najím se, když mám hlad a nemám problém přestat jíst, když už ho nemám. A po jídle pokračuju v životě a jídlo až do dalšího jídla neřeším.
Nemám už potřebu řešit jídlem svoje negativní emoce - vím už totiž, že jídlo je stejně vždycky jen zástěrka pro něco hlouběji uloženého. A že dokud nezačnu řešit skutečný problém (což není emoční jedení), budu řešit jen symptom. Jídlo nevyřeší to, jak se cítím.
Usmířila jsem se svým tělem, nebojuju s ním. Vím, že je moje tělo mnohem víc, než jen okrasa (a že mě nedefinuje moje váha) a tlakem na to, abych měla co nejméně tuku na těle se většinou stane pravý opak. A čím méně tlačím na výsledek a soustředím se na návyky a tu samotnou cestu a abych si jí co nejvíc užila, tím lepší to bude.
Uvědomila jsem si, že raději budu mít normální tělo, ale taky normální vztah k jídlu. Nepotřebuju nikomu dokazovat, že jsem dost dobrá tím, že moje tělo nějak vypadá. Vím, že JSEM DOST DOBRÁ, bez ohledu na to, jak moje tělo vypadá.
Jím a hýbu se pro radost. Jakmile jsem z toho odstranila ten tlak na hubnutí a přestala se na to koukat jako na prostředek k pálení tuků, jde to krásně a s lehkostí.
Sebejistota je pocit. A všechny pocity vycházejí z myšlenek. Proto jsem nikdy nebyla sebejistější, když jsem zhubla. A proto teď sebejistá jsem, i když už tak hubená nejsem 🙂
Chtěla bys to takhle mít taky? Chceš se cítit skvěle ve svém těle, sebejistě a spokojeně?
Ráda ti v tom pomůžu.
