Jediné 3 důvody, proč jíš víc, než tvoje tělo potřebuje (proč se přejídáš)

Všichni to chceme. Dávat svému tělu to, co potřebuje, aby bylo zdravé a mohlo správně fungovat. Jíst jídlo, po kterém se budeme cítit dobře a v množství, po kterém se budeme cítit dobře. Chceme mít energii, cítit se spokojeně a nepřejedeně.

Chceme cítit, že máme v jídle kontrolu a děláme svá stravovací rozhodnutí vědomě.

Že když si řekneme, že si dáme trochu čokolády na chuť, nepřejíme se jí tak, že nám je pak špatně. Když si řekneme, že si dáme večer doma připravené jídlo, nezastavíme se cestou z práce v KFC, i když víme, že je nám pak těžko a špatně se nám spí.

Děláme pro to všechno možné:

  • Kupujeme zdravé potraviny.
  • Děláme si plány a slibujeme si, že “od zítřka” začínáme znovu a lépe.
  • Hledáme si na internetu jídelníčky.
  • Oslovujeme výživové poradce a fitness modelky na Instagramu, aby nám udělali jídelníček na míru.
  • Doma se nám vrší zdravé kuchařky a knihy o nejrůznějších výživových směrech.
  • Počítáme si kalorie a zapisujeme makroživiny.
  • Nebo možná jen čekáme, až se změní svět kolem nás, až začne být trochu víc v klidu a my konečně budeme mít vhodné podmínky.

A přesto se vždy něco pokazí. Celý den se “držíme” a pak zničehonic večer koukáme na několik prázdných obalů od chipsů a čokolády. Naštve nás šéf a jediné řešení, které před sebou vidíme, je dát si zmrzlinu. Máme za sebou těžký den a zasloužíme si přece lehnout si před televizi s oblíbeným snackem. Týden se přemáháme a spoléháme na svou vůli, až nám jednou dojde a najednou máme pocit, že jsme úplně ztratily kontrolu nad sebou i jídlem.

Následují pak výčitky, vina, lítost, smutek, frustrace. Jsme ze sebe zklamané a opakujeme si, že jsme slaboši bez vůle. Co je s námi špatně? Proč jen nemůžeme mít trochu větší sebekontrolu? Proč nám to ostatní lidi pořád tak sabotují? Copak nemůžeme mít v životě trochu klidu?

Jakmile tohle období negativity dosáhne svého vrcholu, znovu se vracíme ke starému známému – jídelníčkům, plánům, režimům. Slibům, že od zítřka už budeme lepší. Sice to nefunguje, ale je to to jediné, co známe.

A v tomhle začarovaném kole jsme uvězněné. Možná už roky.

Pojďme se teď spolu podívat na 3 JEDINÉ důvody, proč jíš víc, než tvoje tělo potřebuje (aka proč se přejídáš). K tomu, abys cokoliv mohla změnit a z toho kola vystoupit, potřebuješ nejdřív vědět, co a proč se vlastně děje.

Emoční jedení

Stává se ti, že je tvoje jedení reakcí na nějaké nepříjemné emoce, které cítíš? Jíš ze stresu, vzteku, smutku, osamělosti, úzkosti? Nebo možná jako reakce na to, že se stydíš za svoje tělo a cítíš zoufalost a beznaděj?

Tak pak jsi emoční jedlík.

Můžeš si teď udělat test, který ti prozradí, jak na tom s emočním jedením jsi.

Na emočním jedení ve své podstatě není nic špatného. KAŽDÝ z nás jí občas emočně. Jídlo tu není čistě jen proto, aby uspokojovalo naše fyzické potřeby. Není realistické myslet si, že budeš jíst VŽDYCKY jen když máš skutečný, fyzický hlad.

Problém to začíná být v případě, kdy je emoční jedení tvým (skoro) jediným způsobem, jak se s negativními emocemi vyrovnávat.

Když je jídlo tím prvním, po čem saháš, kdykoliv se cítíš ve stresu, zahlceně, naštvaně nebo smutně.

Často se stává, že když je člověk emoční jedlík, pokládá za svůj problém právě to emoční jedení. Hledá způsoby, jak jíst “lépe”. Snaží se posílit svou vůli, najít nějaký ideální způsob stravování, u kterého konečně vydrží a pomůže mu předcházet emočnímu přejídání. Jenže tohle je přesně ten důvod, proč se mu to nedaří dlouhodobě vyřešit. Emoční jedení totiž není TEN problém. Pokud z něho budeš problém dělat, jen se rozptyluješ od skutečného problému a řešení odkládáš.

Řešením není ani naučit se místo jídla dělat něco jiného. Ano, je to možná zdravější a méně destruktivnější jít na procházku, když cítíš stres, než se přejíst čokoládou (nebo utratit spoustu peněz za internetové nákupy/vypít láhev vína/strávit večer a noc koukáním na seriály/zabít několik hodin na sociálních sítích…nebo cokoliv jiného děláš, aby ses vyhnula tomu cítit nepříjemnou emoci), ale to je zase jen odsunutí toho, co je skutečnou příčinou toho, proč ten stres cítíš.

Emoční jedení znamená, že reaguješ na nějakou negativní emoci.

Každou emoci vyvolává VŽDY nějaká tvoje myšlenka.

Není to tvoje práce, co tě stresuje, jsou to tvoje myšlenky o ní.

Nejsou to tvoje děti, kvůli kterým jsi vzteklá, jsou to tvoje myšlenky o tom, co dělají a co by měly dělat.

Není to fakt, že žiješ sama, kvůli čemu se cítíš osamělá. Jsou to tvoje myšlenky o tom, že žiješ sama.

Žádná vnější okolnost nikdy nemůže za tvoje pocity/emoce. Vždy jsou za nimi nějaké myšlenky. Věty, které si tvoříš v hlavě. Většinou na autopilota. Myslíš si spoustu věcí, často ani nevíš, co to je – a díky tomu nemůžeš ani zjistit, jaká myšlenka vyvolává jakou emoci.

Pokud chceš změnit to, jak se chováš, musíš změnit to, jak se cítíš.

A pokud chceš změnit to, jak se cítíš, musíš změnit to, jak myslíš.

Kdykoliv budeš začínat u změny chování, aniž bys nejdřív změnila to, co je za tím (emoce a myšlenky), nikdy ta změna chování nebude trvalá.

Pokud chceš na svém emočním jedení zapracovat od SKUTEČNÉ příčiny (tedy svých myšlenek), registruj se do výzvy zdarma, kterou pořádám od 17.10. Společně se na tvoje myšlenky a emoce podíváme a naučím tě, jak je změnit.

Skvělá zpráva je, že to, co si myslíš, je volitelné.

V každém okamžiku se můžeš rozhodnout, co si budeš myslet.

Tvůj mozek je neskutečně silný superpočítač a jakmile se ho naučíš ovládat, není nic, co bys ve svém životě nedokázala. Dokud se ho ale ovládat nenaučíš, tvůj mozek je tak trochu jako batole pobíhající s nožem – nikdy nevíš, co udělá a kdy se zraní.

Jedení ze zvyku

Tohle jsem dala do samostatné kategorie, protože jedení ze zvyku není to samé, co emoční jedení (ačkoliv spolu samozřejmě úzce souvisí a i zde hrají velkou roli myšlenky a jejich vědomé řízení).

Náš mozek miluje návyky. Představ si, že by ses o každém svém činu musela pokaždé znovu a znovu rozhodovat. Bylo by to strašně náročné.

Kdykoliv to jde, snaží se tvůj mozek co nejvíc automatizovat. Automatizuje vzorce myšlení/chování, které mu usnadňují práci.

Tvému mozku je ale naprosto jedno, jestli je ten návyk pro tebe ve skutečnosti dobrý nebo ne.

Je mu jedno, jestli si zautomatizuje myšlenku „Jsem naprosto neschopná“ nebo „Dokážu všechno“ (a která z těch myšlenek bude ta, co ti automaticky naskočí, když se před tebou objeví nějaká výzva). Nebo návyk dát si každý den před spaním pivo versus bylinkový čaj.

Když chceš něco změnit, opět se vracíme k tomu, že si potřebuješ být nejdříve vědomá toho, co se děje. Jaká je aktuální situace.

Dejme tomu, že máš ve zvyku pokaždé, když přijdeš domů z práce, sednout si k seriálu a otevřít si k tomu balíček chipsů.

Teď si všimni toho, že jakýkoliv návyk můžeš rozdělit na následující součástky:

  • Podnět: něco, co funguje jako spouštěč chování (přijdeš domů z práce)
  • Chování: to, co reálně uděláš (vezmeš si chipsy a sedneš si k televizi)
  • Odměna: pocit spokojenosti, vyplaví se hormon dopamin, čím víc dopaminu, tím rychleji se návyk upevní

Kdykoliv budeš chtít nějaký návyk změnit, potřebuješ ho rozbít a nahradit jednotlivé součástky něčím novým. V každém návyku musí být všechny tři součástky, pokud si tedy budeš tvořit úplně nový návyk nebo nahrazovat chování po určitém spouštěči, měj na mysli, že tam vždycky musí být i nějaká odměna. A dostatečně silná odměna.

Ze začátku to rozhodně nebude snadné a bude to vyžadovat tvou vědomou práci. Důvod je ten, že automatizované chování ti v mozku upevnilo nervová spojení.

Já to ráda vysvětluju tak, že si představ, že je tvůj mozek travnatá louka. Kdykoliv si automatizuješ nějaké chování/myšlenku, upevníš si jí tak, že chodíš po nějaké stejné cestě. Dlouho dny, měsíce, roky. Čím déle po cestě chodíš, tím víc je ta cesta vyšlapaná a chodí se po ní snadněji.

Když si chceš vytvořit nějakou novou automatickou myšlenku, chování, vstupuješ na cestu, která je úplně zarostlá. Jít po té vyšlapané cestě by bylo mnohem snadnější a proto si ji ze začátku možná zvolíš, když zrovna nebudeš dávat pozor. Pokud ale vytrváš a budeš chodit po nové cestě zas a znovu, postupně jí prochodíš. Čím častěji si budeš volit novou cestu, tím víc ta stará bude zarůstat. Jednoho dne se stane, že ta stará bude zarostlejší než ta nová a bude pro tebe automatické jít po té nové – bez vědomého přemýšlení. Protože TA NOVÁ cesta bude pro tvůj mozek ta snadnější.

Neschopnost poslouchat signály svého těla

Poslední důvod, proč se přejídáš – tedy stává se ti, že se najíš nad rámec komfortní sytosti, je to, že neumíš poslouchat signály svého těla. Za tohle může společnost, ve které žijeme. Od malička je ti vštěpováno, že svému tělu věřit nemůžeš. Že nevíš, co je pro něj (tebe) dobré. Že potřebuješ něco nebo někoho zvenčí, kdo ti bude říkat co, kdy, kolik, jak máš jíst.

Výživového poradce, kalorické tabulky, dietní knihu, sousedku, která je hubenější než ty.

Tohle je ale naprostá, naprostá blbost.

Kdyby tě rodiče už od malička učili, že svému tělu věřit MŮŽEŠ, spoustu problémů s jídlem, které teď máš, bys vůbec neměla. Tvoje tělo je totiž vybaveno fantastickým mechanismem. Dokáže ti s naprostou přesností říct kdy máš hlad (tedy kdy se máš najíst) a kdy už jsi sytá (tedy kdy máš přestat jíst). Dokáže ti říct, jaké potraviny mu dělají dobře a jaké ne a jaké množství jich potřebuje.

Když svoje tělo neposloucháš, stejně si nakonec vezme, co potřebuje. Ale způsobem, který se ti nejspíš vůbec nelíbí.

Když ignoruješ svůj hlad (úmyslně nebo neúmyslně), nakonec bude tak velký, že se přejíš (je takové pravidlo, že do čím většího extrému se dostaneš na jedné straně, o to větší bude extrém na straně druhé. Čím větší hlad, tím větší přejedení). V tomhle tělo prostě neoblbneš.

Každý člověk, včetně tebe, se může znovu naučit poslouchat svoje tělo.

To je schopnost, která je v tobě prostě zabudovaná a nemůže nikam zmizet. Pokud jsi ale signály dlouho ignorovala, bude nějakou dobu trvat, než ti tělo začne zase věřit (a ty jemu). Než ten hlas začne být dostatečně silný, abys ho slyšela a správně pochopila. Buď na sebe tedy trpělivá.

Existuje několik důvodů, proč si můžeš signály svého těla blokovat. Víc o tom píšu v tomhle článku.

Takové dva nejhlavnější jsou DIETY (tedy snažíš se nějakým restriktivním způsobem zhubnout) a STRES (a tady se zase vracíme k prvnímu bodu článku a tomu, proč bys na důvodu, proč máš stres, měla pracovat – připomínám, že jsou to tvoje myšlenky o věcech, situacích a lidech kolem tebe).

Abys obnovila přirozenou schopnost tvého těla říct ti, co přesně potřebuje, kdy a v jakém množství, pravidelně se začni ptát sama sebe: „Mám hlad?“ A při jídle zase: „Mám už dost?“.

Dál budeš potřebovat pracovat na odstranění všech nesmyslných pravidlech o tom, jak bys měla jíst, která jsi během svého života nasbírala. Je jich hodně.

Tohle jsou 3 jediné důvody, proč se přejídáš.

Všimni si, že tam nejsou důvody jako:

  • jsi neschopná
  • nemáš silnou vůli
  • chybí ti sebekontrola

Nejsou tam, protože tohle s jídlem nemá vůbec co dělat. Není nic špatně s tebou, nejsi rozbitá. Jen tě nikdo nenaučil vědomě pracovat s emocemi a myšlenkami (škoda, podle mě by se to mělo učit už od školky), zautomatizovala sis nevhodné návyky nebo neumíš poslouchat svoje tělo. To je všechno.

Jaký z bodů se týká tebe? Jeden, dva nebo všechny?

Přijď do mé FB skupiny a společně se na to podíváme 🙂

Já jsem Katka.

Po mnoha letech boje s jídlem a svým tělem, uvěznění v kolotoči restrikcí a přejídání, šílených pocitech viny, hanby a nesnášení sebe sama jsem se konečně rozhodla říct DOST. Přestala jsem hledat odpovědi venku (u výživových poradců a v knihách o stravování) a začala je hledat uvnitř sebe. Naslouchat svému tělu a respektovat ho. Začala jsem se mít ráda a díky tomu přistupovat ke zdraví a návykům SKUTEČNĚ zdravě a trvale udržitelně. Chci v tom pomoci i tobě :-)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..