Pokaždé, když jsem se ve svém životě pokoušela kontrolovat můj příjem jídla z toho důvodu, abych zhubla (a ano, řadím sem i „nikdy-nejez-emocionálně-ať-se-děje-cokoliv“ typ kontroly), skončilo to tak, že jsem se dřív nebo později hrozně přejedla.

Když jsem byla mladší, dokázala jsem u nějaké diety/způsobu stravování vydržet rok (nebo dokonce i roky), ale čím jsem byla starší, tím se ten interval zkracoval na 6 měsíců,

pak 3 týdny,

pak 6 dní,

až nakonec jsem se dostala do stavu, kdy jsem na nějakou restrikci nemohla ani pomyslet bez toho, aniž bych nedostala okamžitě chuť na to, co jsem měla v plánu si zakázat.

Díky mé práci, ve které pomáhám ženám uzdravit jejich vztah k jídlu, jsem se naučila, že tento vzor, ve kterém jsme míň a míň schopné kontroly (dokonce i na krátké časové úseky) je něco, co je běžnou součástí zkušeností většiny lidí.

95% lidí bude vzdorovat jakékoliv formě kontroly váhy do 5 let, kdy s nějakou dietou začnou a pak (častěji ano než ne) přiberou víc váhy, než kolik dietou shodili. Proto tak často opakuji, že diety nefungují.

Tenhle fenomén má s největší pravděpodobností kořeny v naší biologii.

Záchvaty přejídání jsou přirozenou, biologickou odpovědí na restrikci.

Nebo jakýkoliv způsob manipulace s váhou, která může být chápána jako hrozba nedostatku jídla/hladovění pro naše tělo.

Tato přirozená biologická odpověď je z dlouhodobého hlediska jen velmi vzácně překonatelná vůlí. Tak vzácně, že jsou tyto případy ve studiích statisticky zanedbatelné.

Lidé jsou schopní kontrolovat svoje jídlo asi tak moc, jak jsou schopní kontrolovat svoje dýchání.

Budeš schopná to dělat po nějakou dobu, ale nakonec začneš lapat po dechu (nebo jídle). Naše síla vůle se ukazuje jako zbytečná tváří v tvář první podvědomé hrozbě smrti – zadušení nebo vyhladovění ( v tomto našem příkladě).

Hrozba nedostatku jídla VŽDY spustí potřebu přejídání. Bez ohledu na to, jestli si to vědomě dovolíš nebo ne. Bez ohledu na to, jak moc se budeš kontrolovat.

Jinými slovy, chci, aby sis uvědomila, jaká je realita. Z dlouhodobého hlediska nemáš nad svým příjmem jídla žádnou kontrolu – ať se jí snažíš mít nebo ne.

A navíc, tvoje snaha kontrolovat nekontrolovatelné je pravděpodobně prvotní příčina celého reakčního typu jedení „co-je-sakra-se-mnou-špatně“, který téměř VŠECHNY ženy, které se v jídle omezují, drží diety a počítají si kalorie, zažijí.

A zažívají je o to častěji a o to intenzivněji, čím je pestřejší jejich dietní minulost.

Bojem s přírodou si mnohem pravděpodobněji přivodíš ztráty než vítězství.

Moje doporučení? Přestaň se svou přirozeností bojovat. Problémy s přejídáním překonáš tak, že ze svého života odstraníš hrozbu nedostatku jídla – tedy přestaneš držet diety.

Patří sem i emocionální formy pocitů nedostatku jídla (což je pravděpodobně něco, s čím stále bojuje 99% z vás) a budu o tom psát v příštím článku.