Článek od Zuzky Skálové, který původně napsala jako příspěvek do FB skupiny. Uveřejněno s jejím souhlasem.
Já jsem si na začátku představovala, že prostě mám jíst, když mám hlad a přestat, když jsem sytá. Tak jsem to měla kdysi, v dětství. Poslouchat tělo. Poslouchat jeho signály hladu a nasycení.
Jenže byl tu jeden problém.
Ano, v přísné dietě jsem hlad často cítila, byl obrovský. Ten jsem poznat dovedla. Ale ani tehdy jsem ho nevnímala pořád – navzdory miniaturnímu příjmu byly chvíle, kdy jsem nepociťovala vůbec žádné signály hladu.
Když jsem se pak pokoušela jíst intuitivně, většinou to bylo tak, že ráno/dopoledne jsem vůbec neměla potřebu jíst. Tak jsem to nehrotila. „Nebudu přece jíst, když nemám hlad,“ říkala jsem si. Ze své dlouholeté diety jsem měla návyk dát si v tuto denní dobu maximálně nějaké ovoce.. anebo nic.
Později, když už jsem hlad dostala, tak docela rychle rostl. Než jsem si rozmyslela, na co mám hlad/chuť a než jsem si to stihla koupit/nachystat/uvařit/upéct, tak už jsem měla hlad šílený a chuť opravdu na všechno. Někdy jsem se udržela a snědla jen ten oběd/večeři. Ale většinou mi to nestačilo a pokračovala jsem dál, splácala jsem páté přes deváté a nakonec se nepříjemně přejedla. A logicky jsem na druhý den neměla ani pomyšlení na nějakou snídani, potřebovala jsem svému trávení ulevit a myslela si, že vynechání snídaně je v tuto chvíli pro tělo to nejlepší.
MOTALA JSEM SE V KRUHU.
Bylo mi jasné, že ideální by bylo jíst pravidelně a hned od rána, po 2-3-4 (apod.) hodinách, nevynechávat žádné hlavní jídlo. Jenže moje dietní mentalita si z intuitivního stravování vybrala jen to, co se jí hodilo (k hubnutí). A to byla věta:
– a ta se mi náramně hodila jako výmluva, proč nejíst, když jsem skutečně neměla TAKOVÝ hlad.
Znamenalo to, že jsem jednou vynechala večeři (protože už půjdu stejně spát), jindy naopak snídani (vstala jsem pozdě, už počkám na oběd), jindy oběd (raději si dám větší večeři i se zmrzlinou, jupiiii). Pár dní to fungovalo. Ale následky to mělo vždy. Vždy dříve nebo později došlo k PŘEJEDENÍ. Už to nebylo to šílené přejedení jako kdysi za časů diet, ale i tak bylo nepříjemné – hlavně tedy psychicky.
Takže já jsem si v této fázi už sice DOVOLILA JÍST VŠECHNO, ale byl to jeden velký CHAOS a většinou to bylo od rána ve stylu nic-málo-nic-odlehčené-a pak odpoledne/večer bum, všechno naráz.
(pozn. k PPP: PPP je schopna udělat si přísný režim a dietu z čehokoliv, i z pravidelnosti v jídle — proto zpočátku ani trocha toho chaosu neuškodí a může být krátkodobou součástí líbánkové fáze, což z počátku uleví psychicky; ale není dobré se v tom zacyklit nadlouho, jinak se to stane novou dietou.)
Pravidelný režim v jídle mají už miminka, máme ho od dětství, jen si vzpomeňte na Vaše snídaně, svačinky ve školce/škole, obědy, příp. odpolední svačiny a večeře, mezitím občas pamlsek. Pravidelné jídlo. Ne žádné a pak nárazovité. Ne vynechávané. Pravidelné jídlo zajišťuje organismu plynulé dodávání potřebné energie a živin.
Často si své vlastní “chyby” uvědomíme, až když je vidíme u někoho druhého. Pomozme si tak.
Napiš mi do komentáře, jak to máš s jídlem přes den ty? Vidíš se v tom? Máš také někdy touhu se přejíst?
Já jsem Katka.
Po mnoha letech boje s jídlem a svým tělem, uvěznění v kolotoči restrikcí a přejídání, šílených pocitech viny, hanby a nesnášení sebe sama jsem se konečně rozhodla říct DOST. Přestala jsem hledat odpovědi venku (u výživových poradců a v knihách o stravování) a začala je hledat uvnitř sebe. Naslouchat svému tělu a respektovat ho. Začala jsem se mít ráda a díky tomu přistupovat ke zdraví a návykům SKUTEČNĚ zdravě a trvale udržitelně. Chci v tom pomoci i tobě :-)