Důležitost „líbánkové fáze“ a jak jsem se ji snažila přeskočit – 1. část

Někdy osobní příběh a zkušenost druhých může pomoci více, než seznam rad. Proto bych s vámi chtěla sdílet článek od Zuzky Skálové (prošla si mým kurzem Svobodná v jídle), který původně napsala jako příspěvek do FB skupiny. Uveřejněno s jejím souhlasem.

Jak jsem se snažila přeskočit líbánkovou fázi?

Jedla jsem už tak nějak všechno. Cítila jsem se v jídle mnohem svobodnější než dřív. Myslela jsem si, že mám asi hotovo a jsem z toho venku, že je to ASI už ono, o co jsem usilovala (být venku z PPP, recovered), bylo mi mnohem líp než dřív. Konečně jsem na to nejspíš přišla!

Dovolím si všechny druhy jídla a nepřibírám!

Jediné, čemu se teď asi musím vyhýbat, je PŘEJEDENÍ.

A když už si bez výčitek dovolím, cokoliv chci, není důvod, proč bych se potřebovala přejíst – nic nemám zakázané.

Nebudou zákazy, nebudou pravidla – nebude ani přejedení.

Opravdu??

  • Tak proč jsem se ještě občas přejídala? Proč jsem musela pořád silou vůle překonávat tu touhu se přejíst? Přece zdravý člověk tohle nedělá (samozřejmě přejedením nemyslím takové to přecpání na oslavě/návštěvě), nemá tu potřebu jít si po večeři namazat ještě 3 rohlíky, dát si 5 druhů sladkostí, kyblíček zmrzliny, ochutnat všechny druhy potravin v ledničce a dorazit se ovesnou kaší hojně posypanou cukrem a politou máslem – když už…
  • Vždyť si to můžu dát i tak, proč se teda potřebuji přímo přejídat?
  • Hmm.. Přemýšlela jsem. Bude to asi něco psychického, emočního.
  • Příjemný návyk asi. Potřeba už na nic nemyslet, jen si po celém dni konečně sednout a udělat si chvilku pro sebe – jen jídlo, telefon, televize. Nic už nemuset, vypnout myšlenky, neřešit.
  • Není to hlad, neměla jsem hlad jako takový, byla jsem přece plná. Nemůže to být z hladu. Asi chutě.. ale proč na všechno?! Kdybych šla něco dělat, přejde to. Není to z nudy? A taky určitě i proto, že tu ty sladkosti vůbec mám– kdybych je tu neměla, nesním je! Radši už je nebudu kupovat…

… tohle se mi honilo hlavou.

Přejedení mě pokaždé úplně vyděsilo, když už jsem si myslela, že je to konečně pryč… ta neovladatelnost, ta naprostá ztráta kontroly; ten strach, že to přijde zas a že to bude občas přicházet. A že kvůli tomu samozřejmě budu postupně přibírat a přibírat (což byl tehdy úplný opak toho, co jsem si přála – cílem bylo hubnutí díky intuitivnímu stravování). Nevěděla jsem, JAK to zastavit nebo jak tomu předejít. Ano, tím, že budu dostatečně jíst a nezakazovat si. Ale to už jsem přece dělala!!

Ale SKUTEČNĚ?

Myslela jsem si, že ano. Pak mi více holek nezávisle na sobě řeklo, že jím prostě pořád ještě MÁLO. „Jak jako málo?! Vždyť už je to takový pokrok oproti dřívějšku, krásně snídám, bohatě obědvám, normálně večeřím, nemám hlad, nic si nezakazuju…“

MÁLO. Fyzicky málo. Málo na AKTUÁLNÍ potřeby mého těla. Důležité je tam to slovo AKTUÁLNÍ.

Chtěla jsem po kolotoči diet a přejídání HNED jíst normálně. HNED intuitivně.

Jednak jsem nejedla ani normálně, ale málo – a jednak, i kdybych jedla normálně, NESTAČILO BY TO, ne v téhle fázi

Když bych tady chtěla jíst “jen” normální množství (jako jím třeba teď, když už jsem z toho venku i fyzicky), tak by to byla v téhle fázi RESTRIKCE, protože tělo mi i přes plný žaludek dávalo myšlenkově najevo:

  • “JEŠTĚ! Potřebuju více!
  • Potřebuju se nejdřív rozjet,
  • Potřebuju nejprve dohnat ten dlouhodobý hlad!
  • Potřebuju vymazat ten dlouhodobý deficit, až pak můžu fungovat normálně, AŽ PAK!
  • Potřebuju se teď nejdříve DOSYTIT po období “hladomoru”.
  • Potřebuju nejprve dát dohromady metabolismus (z úsporného zpět na plnootáčkový), hormony hladu a sytosti vyladit zpět na správné hladiny, dostat se ze stresu z trvalého nedostatku! (nárazové přejídání nevyřeší dlouhodobé restrikce)
  • Proto na Tebe volám v myšlenkách, že chci ještě po jídle jíst dál, i když je zrovna žaludek plný! Tak proč, proč mě neposloucháš? Já to jídlo prostě potřebuju, ať můžu fungovat zas normálně a ne furt úsporně!”

Jenže já jsem téhle řeči těla nerozuměla a nevnímala myšlenky na jídlo jako signál, že tělo zoufale hladoví (i když mám zrovna přecpaný žaludek), říkala jsem si všechny ty poučky, že přece “přejídání je nežádoucí a není normální takhle se cpát!” A hlavně jsem se přímo hrozila dalšího přibírání, už tak jsem měla více, než jsem chtěla (ale o váze to je zase jiná kapitola).

A ano, organismus bere energetický deficit vždy jako hladomor – a je jedno, jestli má nedostatek jídla z důvodu skutečné nedostupnosti potravin anebo z důvodu diet a cíleného kalorického deficitu; když bude mít málo, dá to najevo – když ne přímo fyzickým hladem (který je právě z důvodu úsporného metabolismu utlumen, protože fyzický signál je energeticky mnohem náročnější než myšlenka!), tak to dá najevo hladem mentálním (myšlenky na jídlo, touha po jídle navzdory fyzickému nehladu, představy různých jídel, chutě dát si něco, sny o jídle, touhy moci jíst cokoliv/moci se přejíst apod).

Mentální hlad nebereme vážně, bohužel právě naopak: často ho bereme jako “rozežranost”, závislost na jídle, prostě něco, co je třeba za každou cenu potlačit – a tady se skrývá řešení holky!!

Nebojte se mentálního hladu a i když to popírá všechny ty poučky o zdravém životním stylu, začněte ho poslouchat – je to cesta ven. Je to cesta, ne cíl samozřejmě.

Pokud máte dietami/restrikcemi narušené fyzické fungování organismu a nemůžete se tedy hned řídit fyzickým hladem, je MENTÁLNÍ HLAD velikým pomocníkem!

Je tu ještě jedna věc. A chápu, že pro mnohé teď nepřekonatelná. PŘIBÍRÁNÍ.

Pravděpodobně přiberete. Holky v podváze, holky v průměrné váze, holky v nadváze, holky s jakoukoliv váhou. Některé z Vás tedy přiberou trvale, některé jen dočasně (záleží mimo jiné i na tom, jestli jste teď pod svým váhovým rozmezím, v tom případě je trvalé přibrání žádoucí, což se těžce přijímá – moc dobře vím jak těžce).

V této “líbánkové” fázi, kdy si dovolíte jíst podle mentálního hladu, je přibrání na váze, troufnu si říct, skoro nedílnou součástí.

Je dobré pochopit, jak tělo po restrikcích funguje. Potřebuje se dojíst a to i do zásoby. Až teprve později, když už bude v bezpečí před dalším hladomorem a bude dlouhodobě v dostatku, může si dovolit pustit kila, která má navíc (nad svou zdravou hmotností).

A do toho málokdo půjde dobrovolně. Je to strašák, pro mě to byl ten největší strašák. Až když jsem si tohle vyřešila a dala jsem na první místo UZDRAVENÍ z PPP, i kdybych měla nabrat nevím kolik dalších kg, až pak mě to pustilo dál a až pak jsem si konečně úplně dovolila poslouchat ten myšlenkový hlad.

Bez souzení, jestli je OK dát si po snídani ještě celý makový závin. To ráno jsem to tak potřebovala. Jasně, že bych si raději dala jen 2-3 kousky. Zkusila jsem to. Nestačilo, pořád jsem na něj musela myslet. Tak jsem si chodila přidávat, dokud jsem nebyla spokojená. A k tomu došlo až tehdy, když už ze závinu nezbylo nic. Jindy stačil 1 kousek, někdy čtyři, jindy zase dva.. Neříkala jsem si předem, kolik můžu nebo nemůžu sníst. Žádná pravidla, zákazy, výčitky, poučky, myšlenky, jak je to nezdravé a jak to není normální.

Tohle nebude navždy, tohle je jen fáze!

Tělo má (geneticky) dané určité váhové rozmezí, kde je mu nejlíp a kam se chce vždy vrátit, pokud všechno v organismu funguje, jak má.

Problém je, že po dietách to v něm nefunguje, jak má. Funguje to jinak – úsporně.

Když chceme dostat organismus zpět do jeho rovnováhy a do plně funkčního stavu jako před veškerými deficity, musíme ho tam nejdříve AKTIVNĚ dostat. Dosytit ho podle jeho signálů hladu (ne podle těch fyzických, ty jsou utlumené; ale podle mentálních: podle potřeby jíst i přes plný žaludek, jíst, dokud nejsem úplně spokojená, což může být po jedné sladkosti stejně tak jako po sedmi).

Nemůžeme tohle srovnávat s jedením tzv. normálním, to teprve bude následovat. Tohle je teprve uzdravování se.

Tohle je teprve líbánková fáze. Takhle to nebude už pořád.

Trvá to v řádu týdnů/měsíců – co je to oproti zbytku života? Tak načas přiberu. No a? Úzkost z přibírání? TU řešit. Ne přibírání samotné – s ním si poradí organismus sám! Pokud mu v tom zase nezačneme bránit návratem k restrikci anebo kompenzacemi (a tím pádem i setrváváním ve hladovém=velmi úsporném režimu — vždyť právě z něj se chceme dostat pryč, do režimu plnohodnotného!)

Uzdravit nejen psychiku (zákazy, pravidla, výčitky), ale taky fyzické fungování těla. Bez té fyzické části nebude uzdravení úplné. A my se chceme uzdravit úplně, nechceme se po zbytek života držet vší silou vůle – to by bylo strašně vyčerpávající, to není svoboda v jídle.

Nejprve je třeba dostat organismus zpět do normálně funkčního stavu, aby nemusel strádat v tom šetřícím a netrápil se hlady (a nás neustálými myšlenkami na jídlo!).

Rozjet ho zase NAPLNO. Pamatujete si ještě, jaké to je nemít zrovna na něco chuť, i když to je vaše oblíbené jídlo? (“chuť je přece vždycky!” říkala jsem si ještě donedávna; a teď jsem překvapená, že se nemusím nijak vůlí držet, i když tu mám spoustu zásob sladkého – často si je prostě “nepotřebuju” vzít – nevím, jaké lepší slovo než “nepotřebuju” bych použila, abych to lépe vyjádřila..)

Tak co, kdo jde do toho?

Není čas se do toho konečně opravdu pustit, prostě to udělat a ne o tom takovou dobu jen přemýšlet nebo mluvit? A mít s tímhle pokoj do konce života?

Chce to odvahu (obzvlášť odvahu přibrat).

Ale něco se pak změní a jsem si jistá, že nikdo, kdo tímhle prošel, nelituje! Protože to, co získá, je milionkrát lepší než uměle držená hubenost (a že ta uměle držená hubenost dokáže být euforická!). Ta svoboda za to stojí.

Mně osobně samotná líbánková fáze, ta se vším všudy, trvala necelé dva měsíce (předtím byl ještě + 1 měsíc takové opatrnější líbánkové fáze, kdy jsem šidila jídlo přes den (necítila jsem hlad, logicky), abych si večer mohla dát, co mi zavelí můj mentální hlad – který po celodenní restrikci samozřejmě velel hodně, hodně a ještě více jídla; přibírala jsem sice i tak, ale neuzdravila jsem ty fyzické věci jako metabolismus, hormony, stresový stav těla.

Kvůli restrikcím přes den zas organismus spustil alarm – pozor, zase nedostatek! A nikdy se takovým způsobem nemohl dostat do delší pohody, aby mohl začít měnit nastavení z úsporného na plně funkční. Než k tomu stačilo dojít, už to přerušila další restrikce. Takže jsem sice na váze přibírala, ale stále zůstávala v úsporném režimu.

Líbánková fáze nebo taky fyzické uzdravení se jsou psychicky opravdu dost náročné (ale když víte, co je cílem, zvládnete to lépe).

Pokud se nechcete trápit zbytečně dlouho (kdo by dobrovolně chtěl?), jděte do toho hned naplno!!

Žádné kompenzace přejedení, žádné udržování váhy na sílu. Žádné omezování.

Když tu celou čokoládu fakt chcete, tak si ji dejte! Klidně i tři, když v tu chvíli nemůžete jinak. Přijde čas, kdy si dokážete dát dvě kostičky (ne, nedělám si srandu – a to jsem to ještě poměrně nedávno měla tak, že si ty 2 kostičky můžu akorát tak strčit někam, to raději nic!).

Jak vypadala moje líbánková fáze nebo taky moje tělesné ED recovery v praxi?

1. Od rána jíst hodně a pravidelně.

Třeba 5x denně (říkám třeba:))

Nezůstávat bez najezení déle než 3h (maximálně ty 4). Cílem je nemít nikdy hlad (nikdy bych neřekla, jaký efekt bude mít pro mě dřív tak zbytečné jídlo jako jsou svačiny).

Tohle (pravidelné a syté dobré jídlo ve větším množství) je naprostý základ, bez kterého se snaha bude dlouho míjet účinkem a budete se v tom přejídání motat zbytečně dlouho (to nechcete!).

PS: Salát není samostatné jídlo. Samotný jogurt taky ne. Ani jabko.

2. Jíst cokoliv.

Nebát se vánočky s máslem a marmeládou, nemít výčitky z vídeňských párků s chlebem a hořčicí, neděsit se smaženého, přestat cpát do halušek místo kysané smetany se škvarkami řecký jogurt kvůli bílkovinám anebo sypat do tvarohového koláče místo moučkového cukru erythritol…

Jde spíše o to psychické osvobození se od všech těch pravidel, výčitek, zákazů a hrozícího prstu, že se by se to nemělo, než o to, co je anebo není zdravé tělesně. Zdravé je se UZDRAVIT.

K čemu je ultrazdravá strava, když je psychika kvůli jídlu a postavě úplně rozhozená a tělo trvale ve stresovém režimu z nedostatku? To je zdravé? Ne.

Nejprve je třeba dát se dohromady. Potom je možné dobrovolně zlepšovat některé věci nikoliv z musu, kvůli hubnutí anebo z úzkostlivého strachu o zdraví, ale z vlastního rozhodnutí – třeba proto, že se pak cítím lépe, například. Že na to mám chuť, že to chci já, ne moje výčitky.

3. Cokoliv k tomu navíc.

Velmi důležitý bod!

Po jídle nebo i kdykoliv mezi jídly si dát ještě opravdu COKOLIV, když chci – další pečivo, další teplé jídlo, další čokoládu, další sladkosti, další ovoce, jogurty, saláty, koláče,… CO—KO—LIV. Když prostě chci. Dát si.

4. Nekompenzovat.

Nekompenzovat. Nekompenzovat. Nikdy.

NEKOMPENZOVAT po větším jedení/přejedení – ale pozor, ani PŘEDTÍM!

Protože hodně často si holky tzv. šetří jídlo na večer, kdy si teda dovolí všechno, ale na druhý den zase od rána jedí málo/zdravě, aby si večer mohly dopřát, jak velí mentální hlad. To se líbánková fáze zvrhne do jakési pseudopodoby – cílem by mělo být dostat se z kolotoče diet a přejídání.

Proto ještě jednou – nekompenzovat přes den.

Zuzana Skálová

 

P.S. Jestli nevíš, kde začít, stáhni si ZDARMA průvodce „5 kroků k pozitivnějšímu vztahu k tvému tělu“.

Já jsem Katka.

Po mnoha letech boje s jídlem a svým tělem, uvěznění v kolotoči restrikcí a přejídání, šílených pocitech viny, hanby a nesnášení sebe sama jsem se konečně rozhodla říct DOST. Přestala jsem hledat odpovědi venku (u výživových poradců a v knihách o stravování) a začala je hledat uvnitř sebe. Naslouchat svému tělu a respektovat ho. Začala jsem se mít ráda a díky tomu přistupovat ke zdraví a návykům SKUTEČNĚ zdravě a trvale udržitelně. Chci v tom pomoci i tobě :-)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..