Každá z nás má v životě zkušenosti, které formovaly její body image – tedy to, jak vnímáme svoje tělo, jak o něm přemýšlíme a jak se v něm a z něj cítíme. Většina z nás má spoustu vzpomínek, které jsou negativní.

Dneska pro tebe mám cvičení, které mi pomohlo spoustu mých negativních vzpomínek zpracovat.

Pomohlo mi vyrovnat se s mnoha bolestnými zkušenostmi, které jsem během života zažila a zahojit rány, které jsem v sobě měla.

Brene Brown, moje oblíbená autorka, kterou vám mimochodem vřele doporučuju, jednou řekla:

„Přijmout svůj příběh je ta nejodvážnější věc, jakou můžeme udělat.“

To je taková pravda!

Teprve když jsem přijala ten svůj, mohla jsem se v životě posunout dál.

V rámci tohohle cvičení si přehraješ ve své mysli celý svůj příběh, jak se vyvíjel tvůj body image, tedy to, jak vnímáš svoje tělo. Chci, abys vydolovala ze své hlavy co nejvíc vzpomínek, od dětství až do současnosti. Všechny události, situace, rozhovory, zkušenosti…které formovaly to, jak vnímáš svoje tělo a jaký vztah k němu máš.

Vzpomeň si na to kolik ti bylo, kde jsi byla, jaké byly okolnosti. Jak se cítila, jak jsi reagovala. Vzpomeň si na co nejvíc detailů a prožij si to znovu.

CO VŠECHNO FORMOVALO TO, JAK SE DNES CÍTÍŠ ZE SVÉHO TĚLA?

• U mě třeba to, jak mi před celou třídou řekl spolužák, do kterého jsem byla zamilovaná, že bych byla možná i docela hezká, kdybych zhubla.
• Na koupališti na Slovensku, kdy se mi skupina kluků smála, že mám velký nos (do té doby mě vůbec ani nepadlo, že je s mým nosem něco blbě…)
• Učitelka, která mi řekla, že mám moc velká prsa a mám si koupit lepší podprsenku, abych nerozptylovala ostatní při tělocviku.

A takových vzpomínek mám desítky. Ty určitě taky.

Až budeš mít svůj příběh hotový a sepsaný, vrať se v myšlenkách k jednotlivým událostem.

Dej si to, co jsi tenkrát potřebovala.

To je to, co u tebe nastartuje ten hojivý proces.

Dej si tu vlídnost, to pochopení, to pevné objetí, které jsi potřebovala. Nejspíš zjistíš, že to, co jsi potřebovala nebylo ujištění: „ale prosím tě! Vůbec nejsi tlustá! Ten nos není tak hroznej!“

Spíš to bylo ujištění, že s tebou není vůbec nic špatně. Že na svém těle nemusíš nic měnit a opravovat.

Pokud někomu ve svých vzpomínkách potřebuješ něco říct, udělej to. Klidně z plných plic. A pak jim se soucitem odpusť. Možná to neuměli lépe, možná měli taky svá trápení, nejistoty a bolístky. Každopádně to nemělo nic do činění s tebou.

Ty a tvoje tělo nikdy nebylo problém.

Cvičení je to časově náročné, ale opravdu uzdravuje. Vyzkoušej ho.

A pak mi do komentáře napiš alespoň jednu tvou vzpomínku, která měla vliv na to, jak sama sebe vnímáš, ale teď už nad tebou nebude mít moc, protože ji přijmeš a dáš si to, co jsi tenkrát potřebovala. Napiš mi, co řekneš sama sobě a co člověkovi, který ti ublížil.