Článek od Zuzky Skálové, který původně napsala jako příspěvek do FB skupiny. Uveřejněno s jejím souhlasem 🙂

Co mi pomohlo dostat se z přejídání? Jak to napsat ve zkratce…

Hlavně už jsem nedávala ten teror v hlavě (stavy po každém přejedení, hrozný strach z přibrání a neustálá disciplína a silou udržování váhy nízko, věčné hubnutí, které bylo vždycky nakonec zbytečné, protože jsem to vždy přibrala zpět..).

Bránila mi jediná věc: že jsem se za nic nechtěla vzdát té nižší váhy (nesnesla jsem se, když jsem přibrala).

Věděla jsem, že jestli v tom nechci žít dalších 20 let, musím to změnit.

Nejdřív jsem se definitivně vzdala HUBNUTÍ a NÍZKÉ VÁHY (měla jsem sice ještě 2 velké krize, kdy jsem se k tomu vrátila, ale už jsem věděla, že to není trvalé řešení, jen odložení problému, který stejně budu nucena řešit).

Přestala jsem tedy s dietami, jedla pravidelně (většinou velmi zdravě a podle mě tak akorát) a trpělivě čekala, že váha tak třeba půjde dolů. Sice mnohem pomaleji, ale půjde – a trvale.

A taky to tu tendenci mělo, nebýt PŘEJÍDÁNÍ. To už nebylo tak časté ani v takové intenzitě jako dříve, ale kvůli němu se hubnutí ve výsledku nekonalo.

Takže jsem se zaměřila na to PŘEJÍDÁNÍ – že toho je třeba se vyvarovat a bude to

Jenže — ta chuť se PŘEJÍST občas přicházela a často byla opravdu extrémně silná. Kdo to zná, ví, že někdy jde s vypětím všech sil odolat/zdrhnout, ale někdy už není síla, už ani “nechceš” odolávat, už jsi z toho věčného držení vyčerpaná. Už prostě někdy nemůžeš.

A tak holt někdy k tomu přežrání dojde – a následně i k těm hnusným pocitům pak (že tě něco totálně ovládá, že jsi selhala, že musíš být neustále ve střehu a v napětí a že takhle to není normální – takhle svoboda nevypadá).

To už jsem byla i v Katčině kurzu a ona i pár holek mi nezávisle na sobě řekly, že z těch projevů to vypadá, že jím prostě MÁLO a že se pořád hodně DRŽÍM, tedy jsem v restrikci (i když já jsem si už myslela, že jím svobodně – že jsem přece schopna dát si všechno a nevynechávat jídla..- pořád bylo hlavní snahou tímto jedením něco zhubnout, pořád to jídlo mělo skrytá pravidla a výčitky při jejich porušení, pořád jsem se jistým způsobem silou musela DRŽET, abych se nepřejedla.

Až po 3 měsících kurzu jsem se odhodlala to PUSTIT VOLNĚ a poslouchat potřeby mého těla, dovolit si to.

Ale ještě byl ten strach dost velký – čili ještě jsem to pak různě kompenzovala

• buď jsem jedla málo přes den, abych si pak mohla dovolit večer
• anebo jsem další den měla “očistný”

A až po 4 měsících od začátku kurzu došlo k ZÁSADNÍMU ZLOMU: zvážila jsem se a zjistila, že jsem přes léto přibrala (asi 5 kg);

tady jsem s tím chtěla definitivně seknout; vykašlat se na celou svobodu/uzdravení, vrátit se k hubnutí a zbavit se těch “hrozných” kil!!

Ale něco mi docvaklo: že přesně tímhle strachem z přibrání a strachem z vyšší váhy si mě PPP hezky drží, že přesně tímto si musím projít, abych se osvobodila ÚPLNĚ a dokud TOHLE nepřekonám, NIKDY se z toho nedostanu.

Tehdy jsem si po nějakém tom zoufalém brečení řekla:

Tak to ne. Já se z toho DOSTANU. A dostanu se z toho úplně. I kdybych měla přibrat ještě jednou tolik!

A začala jsem poctivě jíst:

• pravidelně od snídaně po večeři
• COKOLIV jsem k těm jídlům chtěla a v jakémkoliv množství jsem potřebovala
• po jídle klidně ještě SLADKÉ, když jsem potřebovala
• žádné souzení jídla, fakt ŽÁDNÉ (např. to je nezdravé, tohle jsou prázdné a zbytečně kalorie, z toho jsou nemoci, je to umělé, škodí to přírodě apod.)
• žádné RESTRIKCE, kompenzace, nikdy nevynechat hlavní jídlo/neodlehčovat/ nezakazovat si (tzv. líbánková fáze)

Jedla jsem sice více, ale přejídačky toho starého typu přestaly.

Trvalo to asi 1,5 – 2 měsíce, než jsem se dokonale DOSYTILA ke spokojenosti.

Pak jsem už cítila, že si toho nepotřebuji dávat tolik. Bez jakéhokoliv pocitu omezení. Bez nutnosti se jakkoliv držet – nebylo od čeho se držet, ta potřeba přejíst se už nebyla. Úplně přirozeně. Poprvé od dětství jsem zase cítila dlouhodobou sytost, spokojenost po jídle. Zmizela ta naléhavá potřeba se pořádně přejíst.

A to je pro mě po těch letech skoro ZÁZRAK.